You are who you are

1. října 2017 v 10:05 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Když se podívám na tenhle blog, vidím samé otázky. Vidím ztracenou osobu, zoufale se snažící najít v sobě nějaké odpovědi. Občas to ta osoba vzdala, a z toho vznikly depresivní články o tom, jak nic nemá vlastně smysl.

Nevím kde přesně jsem se změnil v tohle ztracené individuum.
Nevím kde přesně jsem začal považovat své myšlenky za cizí.
Somewhere along the way, I began to seperate my mind from myself.

"I can't do anything about it."
"I'm scared of what I might do."
"I don't know who I am."
"My head is a mess."
"My thoughts are againts me."
"I am unstable."
"I am not the one in control."

Chodil jsem na psychoterapii a každý mi tvrdil, že nejsem v pořádku. Že moje hlava prostě funguje jinak. Že se nemůžu vinit z toho, jak se cítím, na co myslím, nebo co dělám. Jsem přece unstable, mám BPD - není to moje chyba.

Tak čí je to chyba? Není snad můj mozek součástí mě? Neměl by být kompatibilní s tím co chci? S tímhle jsem se pral, protože je tady jedna věc která dokazuje, že skutečně až tak kompatibilní není, ale to je jen jedna věc.

I got lost. I tend to connect singular facts with everything. I thought that if I can apply one fact on one issue, I can apply the same fact on everything else, and solve all of my problems.

But that's not how it works.

Nemůžete všechno házet do jednoho pytle. Jak jsem už několikrát říkal - a to jen dokazuje, že jsem si toho byl vědom, jen jsem to ve svém případě ignoroval - lidská mysl je neskutečně složitá. Řešení psychických poruch/onemocnění/anomálií se dá lehce přirovnat k destilaci vody, bez jakéhokoliv vybavení (tahle metafora je dost stupidní, ale jiná mě nenapadá).

You need to help yourself. No one else has the access to your own head. Don't expect other people to solve your shit. Yes, I said it. And here comes more - You don't really NEED to solve ANYTHING the way you think.

Accept who you are.

Your mind is your own. You may be fucked up, thinking about things that are not exactly normal. But there is no such a thing as "normal".

Odcizit se od sám sebe je ta nejhorší věc co člověk může udělat. Věřit, že nemáte kontrolu nad ničím. Že jste poháněni nějakou psychickou nemocí. Dá se to ovládnout. I did.

Nemůžu prozradit co mě dohnalo k tomuhle tzv. 'prozření', protože to by byla rada, a já si uvědomuju, že nelze všechny porovnávat sám k sobě. Tím pádem co pomohlo mně, nemusí pomoct všem.

You need to find it by yourself. If you'll look long enough, and try hard enough, you WILL find your answers.

Všechno co můžu říct je jen to, co bylo řečeno mně. Jedna jediná věta, která měla pro mě mnohem větší význam, než to nejspíš bylo míněno.

YOU ARE WHO YOU ARE



Tahle věta mě donutila zamyslet se nad tím kdo skutečně jsem. Uvědomil jsem si co jsem dělal celou dobu špatně. Přijal jsem vše, co jsem předtím považoval na cizí - za problémy které nedovedu kontrolovat - a teď, konečně, po všech těch letech... I feel free.

Nemám už tendenci se mučit a nenávidět se za všechny ty věci, které se mi honí hlavou.

Co bylo, bylo. Teď je teď. A co bude? To nikdo z nás nemůže vědět, tak proč se tím trápit? Proč ten stres? Proč se bát každý den toho, že uklouznete?

Find your control. Find a way how to control it.

And own it. No matter what you do, OWN IT.

Be yourself. Stop being afraid. Stop blaming other people, and stop looking for answers in the wrong places. Those answers are inside you. You just need to look for them.
 

I'm not an artist

14. září 2017 v 15:42 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
"Miluju malování. Baví mě to." wtf, how?

Potřebuju si srovnat v hlavě proč to u mě nefunguje, a psaním tady na to většinou přijdu... so, there's that.

Xanax is my saviour

9. září 2017 v 4:10 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Někdo by řekl, že jsem závislý. Heck, I fucking am, let's face it.
Mohl bych tady rozebírat jak jsem vlastně celkově fucked up/messed up, a jak jsem celý život dopovaný vším možným - od Ritalinu, Strattery - v relapsech marihuanou, kodeinem a pervitinem - až po Quetiapin, Wellbutrin - a nakonec Xanax.

Je mi dvacet let.
Už v předškolním věku - tedy ve školce (odkud mě vyrazili - too fucking unstable to be managed by staff - literally) - jsem musel chodit k psychiatrovi a žrát prášky, střídavě tyhle a pak tamty, a pak další, a zpátky k tamtěm, a 'co třeba zkusit tyhle'. Prostě jsem nebyl zvyklej nikdy fungovat čistě jen s tím, co mi můj vlastní mozek mohl poskytnout. That's how depression works. Your brain just ain't workin' the way it should. Those chemicals just... aren't there.

My liver must be fucking melting at this point.

Ale ne. O tomhle jsem psal už mnohokrát. Neříkám, že v budoucnu to celé neshrnu do jednoho článku, ale tenhle je o tom, co mi pomáhá právě teď. V tenhle den. V tuhle chvíli. Ve čtyři ráno, protože jsem prostě nebyl schopnej spát - ale teď se toho dočkám, protože guess what?
Xanax.
 


I loved myself for two years

12. srpna 2017 v 15:34 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
I simply loved myself. I loved how I looked. I was skinny, pale, lookin' fragile but I had a hell of a punch when mad as fuck.
The problem is... those two lovely years, I was on meth.

Hvězdní rejnoci (EN)

30. července 2017 v 9:49 | Sam Darko |  Dreams
This is just a dream I had. That's why the title sounds so silly.
Trochu jako Mechanická medůza (co mám doprdele furt s tím mořem?)

Erased/Meth/Meds/Still feelin' like shit and bein' furious

23. července 2017 v 13:12 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Mám v hlavě úplné prázdno. To je jeden z nejzkurvenějších vedlejších účinků AP+AD. Nic mě neinspiruje = nic mě nebaví = nic nedělám.
Dohání mě to k pocitům a tendencím, které se mi hnusí. Nutí mě to se sociálně angažovat. Jestli tohle není peklo, tak už nevím.

Momentálně řeším věci, při kterých bych ocenil být při smyslech. Prášky mi to však nedovolují.
Vysadit? Toť otázka.
Odpověď? Nemohu...
Alespoň zatím ne.

Dochází mi Xanax a já panikařím. Je to jako hnusnej dojezd po opravdu nekvalitních třepkách. Nelze fungovat normálně. Né bez Xanaxu. Takhle se té závislosti nakonec stejně nevyhnu. Krásný, jak právě závislost mě dohnala k léčbě, a skončilo to u další.

Je to jako projíždějící vlak myšlenek, a vy se snažíte naskočit za jízdy. Nezastavuje, a vy nestíháte. Nejde to. Xanax je taková ruční brzda. Jsem pak schopnej chytit aspoň něco. Nebýt toho, byl bych absolutně v prdeli.

"Měl by jste začít pomalu vysazovat. We are concerned..." who gives a shit?
Abych mohl vysadit benzony, musel bych tak vysadit AP a vyměnit AD. Tahle kombinace, co mám momentálně naordinovanou, mě dohání k šílenství. Nikdy nekončící dojezd. A co pomáhá na dokřup? Klepky. Benzony.

Poslední dva měsíce byly hrozně náročný. Ups and downs... a LOT of them.

Pokaždé když přijde nějaký silnější pocit (excitement, panic, stress, nervousness, depression) - I feel like I'm on meth again. And I'm not talkin' about that euphoria and ridiculous amount of energy and happiness.... no, I'm talkin' about the cold sweat, shakin', mind going fuckin' crazy and the inability to calm the fuck down.

I stopped usin' meth 'cause I ran out of money. But I actually managed to convince myself that I'm better off. And it took me fuckin' long enough...
I ain't sayin' that I ain't missin' it. Those positive aspects will always haunt my 'sober' mind. But the thing is... with those meds I'm now on... I experience what's called a "withdrawal". That means - only the shitty feelings you get when you're on drugs (in this case - meth). It shouldn't be like that. I shouldn't feel this way. I should 'heal' and shit, right?

And I'm actually payin' for those meds.. if I just stopped poppin' pills that ain't working and just bought some meth, I might be fuckin' happier. I would be. Not always, but for a few hours... I wouldn't feel like shit.

Yesterday, I was in a train.. I felt like dyin'.
And I saw this person who was obviously high on meth. And I found myself jealous. This woman looked horrible. Bones clearly visible under her sickly gray skin. Eyes almost popping out of her skull, glaring nervously at everything and everyone around. Skinny fingers tappin' into plastic glass of her iPhone, probably just to avoid bittin' nails and scratching the livin' shit out her own exposed arms.

I knew exactly how she was feeling. She was in the most horrible state of mind, but I was still jealous as fuck. Because I knew, that few hours back, she was the happiest person walkin' on Earth.

Mám pořád plány. Pořád se držím naděje, že až doběhnu tuhle posranou trať, budu moct hodit nějaký AP do kurev. Že všechno co jsem měl se vrátí. Zase budu moct psát písničky, dopíšu ten scénář, začnu znovu malovat.

Ale zároveň si nedovolím doufat. Protože až tohle všechno budu mít za sebou, a zjistím, že se prakticky nic nezměnilo, nejspíš si to půjdu konečně hodit. Nedoufám, protože v případě selhání se nebudu zpětně proklínat.

Life just is... and even when it sucks, you just keep on livin' it.

Need to feel free again

9. července 2017 v 16:21 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Čecho-angličtina. Gore.
Protože jsem schopnej vyjádřit to co cítím jen v angličtině. Only in that language, it makes sense. It makes my words true.

Why I left home and why it became irrelevant

28. června 2017 v 8:48 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Článek píšu pod vlivem neurolu. Za případné překlepy a depresivní obsah se omlouvám.
Protože dnes... Dnes jsem odešel z domu. A hned vysvětlím proč.
So sit tight, and for once, let's be honest...

Never leaving my house

27. března 2017 v 14:00 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Odmítám chodit ven. Nenávidím se. Nenávidím se tak moc, že prostě odmítám svoji osobu pouštět na světlo. Nenávidím svůj xicht, svoje tělo, svůj hlas, svoji chůzi... Všechno co Mě dělá Mnou je prostě kurevsky na píču a kéžby tady byla černá díra, do které bych mohl skočit a smazat tak svou existenci.

Nechci mluvit s lidma. Nechci se fotit. Nechci vůbec bejt ve společnosti nebo jakékoliv komunitě. Nechci vole dejchat a poslední dobou je ta tendence si to hodit tak silná, že jediný co dělám je že brečím, a spím.

A ne vole, sluníčkáři, nejde to ovlivnit. Není to na mně. Říkáte, že je to všechno jen v mý hlavě ale právě TO je kurva ten problém. Moje hlava, můj mozek, prostě nefunguje jak by měl. Stejně jako když píčo nemáte nohy, tak prostě kurva chodit je nemožný, okay? nemožný. Když prostě něco nefunguje, tak to nefunguje, a nepomůže jen předstírat, že to funguje. Okay? pochopili jsme? To jsem rád.

To je tak všechno. Nemám už ani náladu sem psát tbh.

Outside

26. ledna 2017 v 14:03 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Víte co je největší peklo, když máte sociální fóbii?
Izolace.
Na jednu stranu jste spokojení ve své malé bublině, kde se nemusíte hlídat, a bát se, ale na stranu druhou vám z toho začne po chvíli poměrně slušně šibat.

Kam dál