Únor 2012

Broken

25. února 2012 v 23:35 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
'Máš mě rád?' ....
Já nevím. Nevím, co mám odpovědět. Mám rád? Nebo... co bych dělal, kdybys tu nebyla? Žil bych bez tebe? Cítím, že by mě to opustilo. Ten stesk. Byl by tady vůbec nějaký? Kurva.... KURVA
Mám to v hlavě, ten šílenej bordel. Mám ten podělanej blok. Něco se posralo a.....
Vidím, co dělám, ale.... já prostě..... Nevím..
Hroutí se to jako domeček z karet. Rozbité zrcadlo, ale i tak v něm vidím někoho neznámého, šílence, se zakrvavenýma rukama...
Třas...Úzkost....
Je to smůla, když někoho ztratíte.... ale... co když ztratíte sebe? Co když už to nejsem.. já?.. Kdo KURVA JSEM?!?!...
A můžu řvát, dokud mi budou plíce stačit...nic se tím nevyřeší... Pořád to tady bude.. Pořád tady budu já a .... předstírat..
Nemám problém si ublížit. Klidně si rozřežu žíly na cáry... jenže to mi nepomůže. Prostě jen umřu..
Klidně bych to vzdal. Upadl do spánku, ze kterého bych se už neprobudil. Mám jen... pocit, že to nic nevyřeší..
Jsou to stavy, kdy stojím na parapetu a dívám se do tmy. Potom mě ale stáhnou něčí ruce zpátky. Nebo jsem to já... POKAŽDÝ!!
A pak je to zpátky..!! Nemůžu to dávát za vinu jedné osobě.. Tak komu to mám sakra dávat za vinu..?!?! KDO ZA TO MŮŽE?!!..
Jsem fakt.... tak..... zlomený....?

Destiny

18. února 2012 v 17:26 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Znáte ten pocit, když si uvědomíte, že váš život je v podstatě hromada sraček?
Ležíte v posteli a nechcete.. ne, nemůžete vstát. Nemůžete nic..
Prostě se dívám do zrcadla a vidím dílek skládačky, který nikam nezapadá.
Měl jsem v plánu takhle žít. Ale jak můžu žít v něčem takovém? Píšu to sem a vím, že to stejně nikdo nečte, nebo to nepochopí. Nemám nic, s čím by se dalo pracovat.
Jsem definitivně u dna toho, čemu se říká život. Mám na všechno vztek. Všechno bych rozbil, aby to vypadalo tak, jako v mé hlavě.
Nejsem schopný se někomu svěřit. Jen to vždycky napíšu na blog. Je to takový můj deník.
Cítím tu prázdnotu a nemůžu nad tím ani brečet, jen mě to naštve ještě víc.
Dívám se na ty zbytečnosti kolem sebe a představuju si, jak je vyhodím oknem, nebo s nimi někoho ubiju. Mám pocit, že jen tak by ty věci měly cenu. Nebo bych se možná cítil lépe.
Tlačí mě to do zakázané zóny. Nemá cenu mlátit do boxovacího pytle, když víte, že můžete.
Je těžké se tvářit, jako že je vám všechno ukradené. Že máte pozitivní myšlení. Přitom se jim dívám do obličeje a mám skoro až neovladatelný pocit, že jim je strhnu, protože jsou tak falešní.
Něco krásného a jednoduchého se rázem promění v zakrvavený obraz zla. S tím musím usínat.
Ne, neuklidním se. Nezabiju se. Budu jen vyšilovat příštích třicet let, pak se uvidí.

After a month

11. února 2012 v 20:59 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Chci si tento okamžik zaznamenat, protože je pro mne důležitý.
Rval jsem si vlasy, hyzdil jsem si ruce škrábanci a vším možným, co mě napadlo. Ano, v takových sračkách jsem se ten měsíc brodil. Myslel jsem, že doopravdy umřu. Že se z té noční můry nikdy neprobudím. Nejvíce mě děsilo, že lidi kolem mě byli falešnější, než jsem kdy byl já.
I když jsem ležel v posteli a cítil teplo jiné osoby ležící vedle mě, připadal jsem si neskutečně sám. Samotu mám rád, ale tohle byl jiný druh osamění. Bylo to jako motat se v časové smyčce, kde ležíte ve střepech a špíně, a máte strach, protože za rohem čeká mnohem větší bolest.
Někdy mi připadalo, že to není skutečné. Vždy mě z toho dostala pořádná rána do žeber. Donutili mě si myslet o sobě to nejhorší. Jako bych byl ten největší parchant na světě.
Místo, kde rozebírají i ty nejmenší částečky vaší osobnosti a obracejí je v hříchy. Sami si po nějaké době začnete myslet, že by bylo lepší, kdybyste zalezli do skříně a nikdy nevylezli.
Já, který jsem se k víře v Boha obrátil zády, jsem se v křečích svíjel na zemi a modlil se o pomoc.
Záchvaty pláče, vzteku a zoufalství pomalu každý den. Něco takového vás dostane, i když jste sebevíc tvrdí a neoblomní.
Jedno plus to ale přece jen mělo. Naučil jsem se vážit si maličkostí. Alespoň na pár dní..