Červenec 2012

Depressed

26. července 2012 v 21:35 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Je těžký lidem dokazovat, že máte vážnou depresi. Nikdo vám to totiž nevěří, protože to berou za vychloubání i když se vlastně není čím chlubit. Taková je tahle doba.

Já beru depresi jako dlouhodobý stav, který vlastním ze spousty důvodů. Myslím, že některé mi ani nedocházejí.
Někdy je sliná, protože jsem sám, protože jsem viděl smutnej film, protože jsem si na něco vzpomněl nebo proto, že v rádiu hrajou šíleně smutnou písničku. Pak to odezní na pár minut a já, i když se třeba usmívám, si v duchu řeknu "No jo, ale....", jenže to zaženu, protože si v tu chvíli připadám nějak veselejší. Jen vždycky odložím tu bolest a zbytek těhle pocitů někam mimo do rohu a raději myslím na to, že se vážně usmívám.

Lidi jsou odsuzování jen proto, že spáchají sebevraždu. Popravdě... ten, kdo nezažil vážnou depresi to nepochopí. Tahle věta je sice ohraná, ale je to tak. Když jsem byl o hodně mladší, taky jsem nechápal, jak si někdo může vzít život, když ho tolik lidí miluje. Jenže takovému člověku je to jedno. Každý další nádech je utrpení.

Jen ti, co mě opravdu milují a chápou by mě neměli odsuzovat, kdybych se zabil. Jenže tak to nikdy není.

Lidská mysl je prostě taková, že pokud se vám něco příčí, tak s tím nic neuděláte. Všichni, co mají city jsou tvrdohlaví.
Vše co je pro ostatní lidi špatné, je pro lidi s depresí vysvobození, nebo alespoň lehký pocit, který nepálí v hlavě.
Jsme odsouzeni k smrti a já si to uvědomuju. Každý svého štěstí strůjce, což znamená, že vlastním svůj život a pokud ho nechci, tak ho prostě ukončím a nikdo nemá právo mi do toho kecat.

Tohle není žádný dopis na rozloučenou. Jen se snažím uhasit ten oheň, co spaluje všechny dobré vzpomínky a mění je v popel. Nepomáhá to.

Potřebuju pomoc a potřebuju ji hned. Jenže pro mě a mně podobné tady žádná pomoc není. Vždycky budeme sami a budeme trpět. Nikdo, i kdyby nás sebevíc miloval, nám tohle nesmaže.

Připadám si jako chodící mrtvola a vážně se bojím, že takhle i umřu a přiom doufám, že tady je pořád naděje v něco lepšího. Matou mě moje vlastní myšlenky a hnusí se mi. Mám chuť si je vyškrábat z hlavy.

Pokaždé, když něco takového napíšu a lidi se do mě začnou navážet, nepřipadám si ublíženě a nejsem ani naštvaný, takže vřele do toho, protože názory lidí na mě jdou tak nějak mimo.

I DON'T CARE ANYMORE!!!!

14. července 2012 v 12:39 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Proč se mám pořád snažit prosadit pravdu, když se vždycky najde nějaký troll, který mě shodí? Sice to jsou povětšinou idioti, kteří neumí ani základy gramatiky, ale i tak mě to dožírá!
Najdou se lidi, kteří mě pořád podporují a souhlasí se mnou, ale je jich tak zatraceně málo, že názory těch vymaštěnců mě pořád dovedou šíleně rozhodit. Jo, z melancholika se stává cholerik, možná proto je jich tak málo.
Ti, co se za mě staví se dají rozdělit do dvou skupin.
1. "Nechápu, co to kurva je, ale píše drsně, tak tomu dám lajk a napíšu, že je to borec."
2. "Velice chytrý názor s logickým odůvodněním, souhlasím."
Jsem rád za oba tyhle případy, ale přece jen bych byl trochu raději, kdyby se nad tím první skupina zamyslela a pokusila se podle toho začít chovat.
Někdy bych chtěl, aby všichni byli jako já, sdíleli by se mnou názory, nebo tak, ale je to prakticky nemožné a navíc by to byla nuda, protože bych se neměl s kým hádat. Stává se, že mám chvíle, kdy se hrozně rád hádám a ještě si rýpnu, abych tu hádku vyvolal, ale někdy bych zase chtěl, aby se mnou všichni souhlasili a uctívali mě *SAKRA* a nebyl by NAPROSTO NIKDO, kdo by byl proti mně.
Je taky dost možné, že moje názory zní logicky jen mně a pro ostatní je to jen kupa kreténizmu. Když si něco takového řeknu, mám chuť se vším praštit a zase mít deset, kdy mě zajímalo jen to, jak ukecat matku, aby mě nechala někde přespat.

Názor vs. názor

1. července 2012 v 11:57 | Sam Darko |  INTJ - Vyřeším Neřešitelné
TOHLE je podle mě vyspělý NORMÁLNÍ názor.

Na druhou stranu TOHLE není...