Září 2016

Život je výzva

30. září 2016 v 18:11 | Sam Darko |  INTJ - Vyřeším Neřešitelné
Rád bych se podělil s něčím, co by mohlo pomoci lidem, kteří si (stejně jako já) pohrávají s myšlenkou na sebevraždu.
Dlouho prohlašuji, že "SMYSLEM ŽIVOTA JE ŽÍT", ale rozhodl jsem se to rozvést.

Napadla mě totiž jedna trefná metafora, a ke svému mottu jsem přidal i svůj postoj ke smti, jako takové.

Tohle je trochu těžší napsat, protože je toho opravdu hodně, co se k tomu vztahuje, a možná se některé části budou zdát chaotické - jak se snažím všechno metaforicky popsat a spojit.
Přesto doufám, že to budete schopni pochopit, a pokud vám to nebude dávat smysl, přečtěte si to raději dvakrát, nebo třikrát.

Windows 10 a další radosti

29. září 2016 v 1:00 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Píšu tohle, protože jsem opět vyloženě nasranej.
A to jsem, kurva, na neurolu.

The Truth - Soon

5. září 2016 v 7:08 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
"On je jen línej."

"Jenže ty pro to nic neděláš."

"Ty prostě nechceš pomoct. Tebe baví bejt na dně."

"Neříkej, že nemůžeš, když prostě jen NECHCEŠ."

"Přestaň se vymlouvat."

- to všechno jsem slyšel. Slýchávám to dodnes. Jak od ostatních, tak kolikrát i od sebe samého. Tam někde uvnitř se stále snažím zpochybnit svůj skutečnej problém, jen protože se to zdá jednodušší.

Ten skutečný problém - ta zkurvená realita - je bohužel složitější, co se řešení týče. Je plná sebenenávisti, probrečených nocí, záchvatů vzteku, bezmoci a prázdných dní.

Snažil jsem se tvářit nad věcí. Každý den jsem se pokusil nasadit masku, a přesvědčit jak ostatní, tak i sám sebe, že jsem na určitý věci prostě až moc dobrej. Jenže někdy ta maska byla až moc průhledná, a já byl naštěstí vždy ten první, který si toho všiml. Nemohl jsem si dovolit, aby skrz ni viděli i ostatní.

Proto jsem v tyhle chvíle masku odložil, zalezl do kouta a celý ten čas - dokud jsem nebyl opět schopen předstírat - jsem všechno vytěsnil. Vyignoroval. Celkově jsem se donutil zapomenout, že ten časový úsek mého selhání vůbec existuje. Pro mě se prostě nestal.

Jen tak jsem byl schopnej fungovat.

Něco jako když se vám stane nějaká trapná nehoda, a vy se na to snažíte následující roky zapomenout. Když to vaši přátelé před vámi zmíní, samou ostudou se začnete nervózně smát, a po pár roztřesených "Vůbec nevím, o čem to mluvíš.", se začnete chovat trochu jako čuráci vůči nim. Obrátíte proti nim cokoliv, jen aby jste přesměrovali pozornost na někoho jiného. Protože ten trapný moment ve vašem životě se pro vás prostě nestal - nebo tak by jste si to alespoň přáli.

Můj trapný moment není momentem - ale naprosto běžnou vlastností každého člověka. A to jsou emoce. Jakákoliv emoce, nebo jen pocit. Když projevím o něco zájem, když jsem v depresi, když mám vztek, když se směju. Všechno to jsou pro mě zostuzující okamžiky. Nikdo nechce být ztrapněn.

--------------------

Pamatuji dobu, kdy to tak nebylo. K tomuhle extrémnímu stavu choré mysli jsem se dopracoval až časem.

Sám si neodvedu moc vybavit, jak jsem se dostal až do téhle situace, kdy nejsem schopný vyjít ven z domu. Nevídám se s lidmi tváří v tvář. Všichni mi známí už pomalu ani neví jak vypadám. Nejsem schopný telefonovat.

Při představě, že mám vytočit číslo, a objednat se např. k lékaři - je mi vyloženě na zvracení, roztřesu se, rozbrečím, a pak dva dny myslím na to, jakej jsem šíleně patetický malý hovno, a že by bylo lepší, kdybych se už prostě oddělal. Nejsem schopnej ani spát, jak moc se nenávidím.

Strašně rád bych se někam hnul se svým životem, ale z nevysvětlitelných důvodů jsem zaseklý na tom mnohokrát zmíněném okraji propasti, a nemůžu se hýbat. Nemůžu skočit, ani vycouvat. Zbývá mi jen stát jednou nohou v prázdnotě, a neustále pociťovat tu hrůzu, že spadnu.

Mám strach. Mám panickou hrůzu.

Bude mi dvacet, a nejsem schopný sociálně fungovat. Nejsem schopný chodit do obchodu, objednávat se k doktorům, mluvit s lidmi. Nejsem schopný si pomoct.

Bojím se, že už to prostě dlouho zvládat nebudu. Že už toho mám možná dost. Bojím se, že tohle píšu naprosto zbytečně, jelikož není nikdo, kdo by za mě udělal těch prvních pár kroků, ale především si uvědomuji, že to po nikom nemůžu chtít.

Na to si prostě dostatečně nevěřím...

(Především bych nikdy nesvěřil absolutně nic do rukou cizím lidem, což vy pro mě prostě jste, a nikdy to jinak nebude, jelikož já nový lidi do svýho života nejsem schopen pustit.)