Outside

26. ledna 2017 v 14:03 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Víte co je největší peklo, když máte sociální fóbii?
Izolace.
Na jednu stranu jste spokojení ve své malé bublině, kde se nemusíte hlídat, a bát se, ale na stranu druhou vám z toho začne po chvíli poměrně slušně šibat.



Nebyl jsem venku snad od tý doby, co jsem přijel z Prahy. To už je téměř měsíc.

Every day is exactly the same.

Ráno se vzbudím, mrknu směrem k oknu - přičemž zkontroluju day light, poté usoudím, že fuck it, a spím do odpoledne. Celej vycukanej a přespalej vstanu, nasypu do dlaně svý předepsaný happy pills, zapiju to vodou ve flašce - co tu mám, abych nemusel vycházet z pokoje pro pití - a jdu si udělat kafíčko, který potřebuju, abych sebou přestal škubat.

Jo, jsem si skoro jistej, že za to můžou ty prášky. Prostě mám záškuby ve svalech ráno, který nepřestanou, dokud si nedám kafe.

Nabalím si cigárka, a zalezu zpět do svý temný svatyně, kde je fakt permanentně tma a dusno. Můj posranej pokoj.

Takhle si lehnu na svou ošuntělou matraci na zem, pustím si nějakej ten horor, a vypínám myšlenkový pochody. To trvá, dokud mi nedojde kafe. Jdu si udělat další.

Rutina pokračuje. Sleduju jeden film za druhým, kolem třetí si vezmu další prášek, a jedu dál. Večer do sebe kopnu další dva.

V průběhu toho "záživného" dne se koutkem oka dívám na obraz, co tu mám rozmalovanej už víc jak dva měsíce (teda předpokládám - nemám pojem o čase nějak) a v duchu se liskám za svou neschopnost ho dodělat.
Jednoduše nemám prostě na to energii. Občas se pokusím, teda.
Zapnu playlist a sednu si k tomu. Namíchám barvu, udělám dvanáct tahů štětcem, a jdu si zase lehnout - protože chci prostě najednou umřít :DD Zaplácám to nutkání dalším filmem.

Večer - tedy po tom, co do sebe nasypu svou poslední dávku happy pills - mám bulvy stále přilepený na obrazovce sledující nějakou béčkárnu, a zároveň zvažuji dvě možnosti.

Buď se ožrat do bezvědomí, nebo se nadopovat neurolem. Někdy mám i dobrý dny, a nějak prostě odpadnu, ale to je dost rare.

Jsem vzhůru, dokud mi nedojde poslední cigareta. Pak se prostě pod vlivem některého z těch oblbováků rozhodnu vypnout notebook, otočit se na druhej bok, a přemítám o věcech, co se nikdy vole nestaly, dokud neusnu.

Druhej den je to úplně to samý.

Když takhle "fungujete", první týden se to zdá jako fucking american dream, ale pak vás ta rituna začne srát. Problém je, že z toho není cesty ven. Prostě nejste schopni z toho vybočit. Jste zaseklí.

Takhle funguju od doby, co se tyhle příznaky fóbie a úzkostí objevily. To je už několik let. Když jsem chodil do školy, nebo pracoval, měl jsem neustále nutkání se do téhle rutiny ponořit.

Těžko se to vysvětluje, ale i když to nenávidíte, je to jakoby ta jediná možnost. Ty ostatníé (jako práce nebo škola) vás vyloženě zabíjí.

Takže je to - buď se zabít, nebo zešílet v izolaci.

Stále nějak doufám, že po změně prášků se něco málo zlepší. Respektivě že budu schopnej zaplácat ten den aspoň něčím (něčím jiným, než filmy).

Do tý doby se prostě jen pokouším nezbláznit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | Web | 31. ledna 2017 v 13:08 | Reagovat

Rutiny jsou desne k posrani. Nejhorsi je, kdyz nemas silu ani chut delat vubec nic. Ale neco treba i delat chces, ale proste nemuzes. Uz mi z toho desne hrabe.

Co vubec malujes?

2 zekythecat zekythecat | Web | 22. února 2017 v 19:47 | Reagovat

Já si díky tobě začal psát podobnej "shit" blog na pocity. Je to už docela dlouho, pořád se vracim. Tak doufám, že najdeš nějaký východisko nebo svojí cestu, svoje cokoliv..

3 Love.Gaara Love.Gaara | 24. února 2017 v 15:50 | Reagovat

[2]: Já doufám, že to pomáhá. Psát si blog je podle mě dobrá terapie.

By the way, východisko už nehledám. Vím, jak ta story končí, a jsem s tím smířenej. Alespoň v tuhle chvíli..

4 Love.Gaara Love.Gaara | 24. února 2017 v 15:52 | Reagovat

[1]: Už jsem to domaloval. Šlo o obraz pro příbuzného. Taková směsice metalu, satanismu a nevinné pohádkové postavy - Medvídka Pů.

5 zekythecat zekythecat | Web | 26. února 2017 v 16:21 | Reagovat

[3]: Jo, pomáhá to. Je to něco jako deník, který prý taky má pomáhat. Až na to, že k deníku se nemůžu dostat kdykoliv a je nebezpečný ho tahat všude s sebou (ztráta, čumilové...) když to visí na internetu, tak se to nemůže ztratit a můžu psát (skoro) kdykoliv, kdy mám k němu přístup.

Škoda, přijdeš mi jako potencionální člověk, ale přijímám to.
Já si teď myslím, že jsem sám od sebe v pohodě, ale ubližují mi nějaký požadavky systému nebo věci zvenčí. Který se snažím nějak dát ze života pryč nebo je myslí "předělat". Zrovna bych ten debilní blog potřeboval a on nefunguje, chyba serveru.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama