Why I left home and why it became irrelevant

28. června 2017 v 8:48 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
Článek píšu pod vlivem neurolu. Za případné překlepy a depresivní obsah se omlouvám.
Protože dnes... Dnes jsem odešel z domu. A hned vysvětlím proč.
So sit tight, and for once, let's be honest...



Situace je taková, že jsem impulzivní člověk. Metoda "napočítej do dvaceti" u mě nefuguje. Tím pádem se u mě občas stane, že řeknu první věc, která mi proletí hlavou. Hlavně když mě v ten moment ovládá vztek, či deprese.
Není to výmluva, to si uvědomuju, ale nedá se to úplně ovládat.

Mám emočně nestabilní poruchu osobnosti - hraniční typ. To taky není výmluva, to je čistý fakt, a diagnóza, se kterou musím žít.
Kdo by o téhle lovely poruše chtěl vědět víc :: CLICK ON THIS
Nečetl jsem to celé, ale ten úvod je pretty much what the fuck is wrong with me.

Není třeba říkat "Oh, poor soul, so precious, yet so damaged.".
Nejsem to já, kdo schytává ty nejsilnější kopance. Jsou to lidi kolem mě. Lidi, na kterých mi záleží. Dnes se nebudu vyhýbat konkrétním příkladům. Dnes řeknu přímo wtf happened and why I'm here writing this shit down.

Věc se má tak, že s tím žiju už poměrně dlouhou dobu. Sebeovládání. Ale někdy to prostě ujede.

Přesně takhle mi to ujelo dnes (v neděli). Ráno si v klídečku vstanu, jdu si udělat kafčo a nabalit pár cigárek. A co nevidím - matčin přítel si tam stojí u okna, v boxerkách či co, a povídá si s někým po telefonu, zatímco moje matka věší prádlo na balkoně.

THIS IS AN EXPLANATION WHY DO I HATE THIS GUY....IT'S LONG...

A protože ho nemám rád, jelikož z mojí matky už poměrně delší dobu dělá píču, ale nebudeme mu to vyčítat - má přece po nehodě na motorce a psychickej problém - , a moje matka je sebevědomá žena, co si na hlavu srát nenechá, a proto už mu třikrát/čtyřikrát odpustila jeho úlety, kdy na ní bez důvodu čtyři dny sere, nezvedá telefony, neodpovídá - a to moje matka moc miluje, protože naposledy když jí její tehdejší fiancé nezvedal mobil, byl už pár hodin mrtvej.

Když se to stalo poprvý, byla vyděšená, že se to vole děje zase. Že co když umřel. Co když se něco kurva stalo. Vidět ženskou, která se o mě dvacet let stará prakticky sama v takovým stavu nebylo úplně příjemný.

Podruhý to samý.

Potřetí už jsem jel s ní k němu domů. Pan dokonalý se schovával v garáži, a matka jak píča stála půl hodiny venku, i když moc dobře věděla, že v tý garáži je - protože je to automechanik, a maká v garáži furt.. navíc slyšela odtamtud hluk, který okamžitě ustal, jakmile zazvonila.

Druhej den jsme tam jeli znovu. Matka opět zvonila na barák - hovno. Zvonila na garáž - hovno. Tak se nasrala, jak to máme v rodině, a obešla si jeho barák, že to veme sklepem. Pan dokonalý ji viděl z okna nebo co, a hned vyletěl jak střela své lásce (jak ji neustále nazývá) otevřít dveře.
Proč tohle Pan dokonalý dělá, nebudu zveřejňovat. Ale řekněme, že to není dobrej důvod, a je to docela svinský i vůči mně.

Počtvrtý jsme museli jet k němu do práce (jak matka učinila už dvakrát sama), slovo dalo slovu, a hele, Pan dokonalý byl opět u nás a opět přepsával a jakoby se vole pičo nic nestalo. Never-fucking-mind.

Jenže já si to pamatuju. A když moje matka požádá o můj neurol kvůli někomu, tak ten někdo pro mě kurva umřel.
Never forget: Never forgive

Ale Pan dokonalý se neustále chová jako by nic. Proč? No to nevím. Jestli se hraje na zapomnětlivýho chudáka, idc.
Každé ráno mě zdraví, nabízí mi cigaretky, ale protože jsem tvrdohlavej mezek, odmítám I ŽRÁT cokoliv co on donese k nám domů. Kde téměř bydlí.

AND THIS IS THE END OF THE EXPLANATION SO WE MAY PROCEED (sorry, I was mad af když jsem tuhle část psal)

Slušně jsem tedy utrousil, jestli by se nemohl alespoň obléct, a protože neděle byla opravdu zkurvenej den, a ve vzduchu byly nějaký negativní vlny či co, dopadlo to tak, že jsme se štěkli.
Matka to úplně celé neslyšela, ale když z ložnice vydupal její přítel, nasraný jak zmrd, a řekl, že v tom bytě nebude, a že jede do píči, a že si ten byt můžu klidně sežrat, bylo docela logické, že jsem jako blbeček vypadal já.

Ale takovej jsem já. Občas to prostě nejde ovládnout, a i když si to pamatuju jako "Nemohl by ses prosím alespoň obléct?", mohlo to bejt klidně "Doprdele tak se aspoň obleč když tu kurva seš." a následně, "Já si tady můžu držkovat po kom chci, do píči, já tady bydlím totiž.". Nebo tak to mohlo vyznít.

No zkrátka to ráno se úplně nepovedlo, a já si poprvé v životě sbalil věci, hodil klíče na stůl, a odešel. Jako né že bych to neudělal už dříve. Takhle jsem se pokusil o útěk z domu už čtyřikrát, a to mi nebylo ještě ani patnáct, ale pokaždé tu byla matka, která mě nakonec odchytla u dveří, vyliskala a bylo po útěku.

---------------------------------
A teď hned vysvětlím, proč to není to nejhorší, co se ten den stalo.

Když jsem si ještě doma popíjel kávu, uvažoval jsem, kam jako půjdu. "Hlavně někam, kde je net omg", říkal jsem si. A první takové místo je byt mé babičky, která nebydlí tak daleko. Věděl jsem, že je sama doma, protože děda už dva měsíce ležel v nemocnici, a navíc to jsou rodiče z tátovy strany, a já se tak hrozně potřeboval něčeho chytit, že i pobýt chvíli ve starém pokoji otce, který se na mě před víc jak deseti lety vyprd, znělo jako dobrej plán.

Takže jsem si to nakráčel k babičce. Ta ale měla pracovní víkend, takže jsme si akorát tak stihli vyjasnit proč jsem přišel, dát si kafčo, a ona šla do práce.

Mezitím mi volala matka, několikrát, ale já rebeloval, a nereagoval.
Možná teď zním jakože jsem jí chtěl nějak ublížit, ale faktem je, že jsem chtěl pravý opak. Slíbil jsem si totiž, že i přes vešekerej můj hate vůči jejímu příteli, se jí nebudu srát do osobních záležitostí. Nebudu jí už sabotovat vztahy, protože mi už není doprdele třináct, a matka má přece vlastní rozum.
Odešel jsem proto, že jsem ho to ráno prakticky vyštval. Potřeboval jsem pár dní být mimo, abych si to přebral v hlavě, a byl teda schopnej se s tím nějak smířit, aby se už něco takového později nestalo.

Měl jsem úzkosti a padala na mě deprese. Vyřešil jsem to neurolem.

Kolem osmé hodiny večer někdo klepal na dveře. Říkal jsem si, že třeba soused, who fucking knows. Ale když jsem otevřel, stála tam matka. První co mě napadlo bylo, že dostanu přes držku, jako vždy při pokusu útéct z domu, ale to nebylo to, co mi přišla říct.

"Pojď prosímtě se mnou, něco se stalo.", řekla. A když začala brečet, bylo mi to jasné. Protože to jediné dávalo smysl. Protože mi celej večer volala, i když jsem to nebral. Protože už nebyla naštvaná.
"Děda umřel"

Viděl jsem hol v nemocnici před měsícem. Už tehdy jsem na něm viděl, že to vzdal. Tu neděli jsme za ním měli jet.. rozloučit se. Ale protože ho převezli na infekční, byli jsme nuceni to přesunout na další víkend.

Nelze úplně vysvětlit co pro mě děda znamenal. Byl tady, když táta utekl. Jako jediný mě dovedl vytáhnout ven. Svým způsobem se mi snažil vynahradit to, že mě jeho vlastní syn opustil. Když někdo řekne "procházka", vybavím si právě ty dny, kdy mě vzal jen tak ven, nebo do práce. Vybavím si dětství. Protože jen ty momenty s dědou se tak daly nazývat.

Strašně jsem chtěl z toho bytu odejít. Nemohl jsem. Babička byla v práci a jako jediná měla klíče. Zámek za jedenáct tisíc, díky kterýmu se nedají zavřít dveře zvenčí bez klíče...nemohl jsem prostě odejít.

Matka mě tam tím pádem musela nechat, a zajet pro klíče ke strejdovi, kde mě chtěla původně vzít.

Až když jsem za ní zavřel dveře, tak to na mě padlo.
Fakt, že jsem byl v bytě, kde jsem ho vídával, úplně sám.
Fakt, že jsem si dříve toho dne vzal z jeho skříně kožené pouzdro na cigarety, které u sebe neustále nosil, a já ho držel celou dobu v ruce.
Fakt, že jsme s babičkou o něm mluvili, ještě než odešla do práce.
Fakt, že jsem poprvé odešel z domu, a matka mě poprvé nezastavila.

Všechno. Naprosto všechno co se za ten týden stalo. Hovor z nemocnice, že se máme přijít rozloučit. To, že jsem to byl já, kdo oznámil ségře, že děda umírá. Jak jsem se celou dobu snažil to vytěsnit, a nesložit se. To, že jsem se snažil najít nějaký způsob, jak zkontaktovat otce, a dát mu taky tu možnost se rozloučit. Protože jsem věděl, že až bude pozdě, a on se to nějakým způsobem dozví, zničí ho to.
A najednou bylo pozdě. Pro nás pro všechny. Ta možnost říct "Sbohem", byla pryč.

Poprvé od března 2016 jsem měl panický záchvat. I přes to množství neurolu, co jsem do sebe odpoledne nasypal.
Byl to šílenej pocit. Dokonalý příklad psychického zhroucení. I couldn't fucking breathe. Neudržel jsem se ani na nohou.

Já, co zarytě odmítám pít cokoliv jiného než je bílé víno a vychlazenou dvanáctku, jsem si nalil SKLENKU (vyložene sklenku, žádnýho panáka) Metaxy, a pak ještě druhou. Na ten neurol - vynikající nápad. Neuvažoval jsem racionálně.
Když jsem se tu pak válel po zemi, a snažil se to všechno vytřískat do podlahy a nezakrvácet při tom drahej koberec, počítal jsem vteřiny, než někdo přijde.

Vyzvedla mě matka, asi o půl hodiny později. U strejdy jsem do sebe kopl panáka slivovice, a celou tu smuteční návštěvu jsem proležel na balkóně. Především protože jsem byl trochu uraženej, že matka s sebou vzala i svého boyfrienda.
Já vím. Dost stupidní..
Zbytek si nepamatuju. Vím jen, že ve čtyři ráno jsem litoval že jsem pil. A že jsem byl znovu v bytě u babičky.

Jsem tu dodnes. A ještě tu pár dní budu.

Pro dobro všech.

Každopádně... to jen kdyby se mě někdo snažil přechcat v "Kdo měl horší víkend".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 28. června 2017 v 9:41 | Reagovat

Úprimnú sústrasť.
Môj foter bol kokot, ktorý nikdy nen splodiť deti. Dedko mi ho nahradil a aspoň z časti doprial kúsok normálneho detstva. Bojím sa toho momentu, keď tu už nebude...
Good Luck

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama