I'm not an artist

14. září 2017 v 15:42 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
"Miluju malování. Baví mě to." wtf, how?

Potřebuju si srovnat v hlavě proč to u mě nefunguje, a psaním tady na to většinou přijdu... so, there's that.



Za celej život jsem už toho načmáral docela dost. Čmáral jsem furt. Maloval jsem, tvořil, a snažil se zlepšovat. Každej kolem mě mi tvrdil jakej mám "ohromnej talent". "Nikdy se toho nevzdávej.", říkali.

'Vystudoval' jsem Základní uměleckou. Celých jedenáct let jsem jednou nebo dvakrát týdně chodil na tři-čtyři hodiny pilovat umělecké dovednosti, a někdy v polovině těch let mě to prostě přestalo bavit.

Nevím co přesně se posralo. Jestli to byla ta povinnost to dělat, nebo určité meze v tvoření, které se nesměly překračovat (žádné násilné témata apod.)..
Pamatuju, že když jsem tam začínal, bavil jsem se s lidma. S děckama, co tam taky chodily. Našlo se pár kreténů, ale vybavuju si minimálně dvě osoby, se kterýma se dalo u toho kreslení/malování mluvit. Asi tak nějak v té době se ale můj 'mental state' zhoršil, a aniž bych si toho všiml, ti lidi buď odešli, nebo jsme se prostě odcizili.

Kdokoliv maluje, zná takové ty 'pomůcky' které se používají třeba u zátiší nebo portétů. Použití špejle, při které si člověk vyměřuje přibližnou velikost. Nebo ta posraná mřížka, když kreslíte něco z předlohy (fotky, bla bla bla..). Asi mě taky dost otrávilo, že jsem tohle vůbec nepoužíval - protože jsem se naučil kreslit od oka - a pořád do mě někdo kemral, že se to tak prostě dělá, že to tak musí bejt, a že to od oka prostě dělat nemůžu.

"Well, let me prove you wrong, bitch." - and I did. Every.Single.Time #soproudofmyself

Začínal jsem být trochu hajzl. Zůstali tam jen ti kreténi, o kterých jsem mluvil, a neustálý hádky a dětinský píčoviny..taky moc nepomohlo když jsem se dohadoval se zástupama, aby se mi do toho jak co dělám nesrali, že bych to jakože ocenil.
Dvakrát mě málem vykopli, protože jsem si s těma zástupama nesedl.

Snad jen díky naší 'učitelce' jsem tam skejsnul až do závěrečných absolventek. Jen proto, že na mě měla crush.
Serisously, she wanted to adopt me and shit. She wrote my mother a letter, telling her that if she will be willing to give up on me, she would happily take me. Cried on my shoulder in her cabinet, hugging me until I felt anxious as fuck... that's why I don't like people touching me now. It's PTSD :D I'm not even kiddin'.

Anyway...

Přestal jsem malovat doma. Čmáral jsem jen ve škole z nudy a v ZuŠce z 'povinnosti'.

Od mala mám takový problém s učením se čehokoliv, co považuju za zbytečné. Takže když jsem ve škole neustále slýchával, že potřebuju studovat a učit se píčoviny, abych měl někdy slušnou práci, a že to moje čmárání je mi prakticky úplně k píči, v mojí dětské hlavince se vytvořil blok.

"What is the fucking point...."

Chodil jsem tam dál, protože se to platilo, a bylo mi řečeno, že jestli nechci aby všechny ty prachy co do tohohle nastrkali mí prarodiče přišly vniveč, musím dostat ten zkurvený diplom.

"Ale mě to nebaví."
"Ale jde ti to."
"Ale nebaví mě to."
"Ale byla by škoda toho nechat."

Pak se ale stalo něco zázračného. Práce, drogy, a jakmile jsem si to nakráčel do učebny sjetej, sedl za stůl, vytáhl sluchátka a barvičky, začalo mě to znova bavit. Why tho? Well, I know why.. Because I didn't think about it. My mind was everywhere but there. I focused on the music, on things that I would like to do someday, just me and my fucked up fantasy, and my hands were doing their own thing.. completely separated from my thoughts.

Nebyl jsem frustrovaný, že mi to nejde. Že tohle nevypadá jak by to mělo vypadat. Měl jsem spoustu energie na to, abych to spravil. Začal jsem znovu malovat i doma, protože jsem celé dny nespal, a neměl po nocích co dělat. Měl jsem vizi, a tu vizi jsem přenesl na plátno, i když to trvalo třeba 17 hodin v kuse. To byly skvělý víkendy.

Nebyl jsem závislej jen na perníku, ale především na tom, co mi to vrátilo. Vrátilo mi to tu radost z malování.

Samozřejmě, když jsem musel přestat fetovat, přestal jsem i malovat.

Od tý doby je to to samé, co to bylo předtím. Frustrace, vztek, odpor, sebelítost.. you know, the usual. Občas mám záblesk inspirace, ale jakmile si k tomu sednu, a začnu, po nějaké chvíli, kdy to prostě 'není pořád ono', mám breakdown.

Předevčírem jsem se rozhodl něco přemalovat. Měl jsem to vymyšlený, měl jsem energii, byl jsem excited about it.
Co z toho? Mám rozdělaný pozadí pro ten obraz, není perfektní, nelíbí se mi ty barvy, není to to, co jsem chtěl a nemám absolutně kurva žádnou energii na to to spravovat, protože nemám trpělivost a stejně bych to beztak zase posral, a musel znova, a ve výsledku to bude vypadat úplně jinak než jsem chtěl a nakonec to kurva hodím do kouta a už se na to nikdy nebudu chtít znova podívat, because I FUCKING FAILED AGAIN WHAT THE FUCK IS WRONG WITH ME WHY CAN'T I DO ANYTHING RIGHT I WANT TO DIE!

Dívám se na to, a chci to prostě.. rozřezat, rozervat, zapálit, sežrat tyvole, vyhodit to z okna.

A tak jsem se zase sám v sobě zklamal, a kéžbych bych schopnej se sebou něco konečně udělat, nebo si to aspoň hodit, protože jediná věc co mi kdy šla, mě šíleně sere...
Fuck.My.Life
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama