Still miserable

1. prosince 2017 v 12:45 | Sam Darko |  Ze schránky na myšlenky
===THIS IS A FUCKING DIARY===


Už je to rok co jsem skončil s pervitinem. Uklouzl jsem poté jen jednou, a to když jsem bral antipychotika - horrible combination. Od té doby jsem vlastně čistej, co se závislosti na metamfetaminu týče.
It's the good old me again. The Me who's not able to do anything. Tired all the time.

Aspoň už vím, proč to tak úplně nefungovalo, když jsem bral. Personality disorder + meth = also horrible combination.

Nevím přesně jak to bude do budoucna. Vím, kdo jsem. That's a start, I guess.

Řeším konečně věci, co jsem měl řešit už kurva pěkných pár let zpátky, ale přesto je to všechno nějak... prázdný. Neviním Xanax. Nebýt toho, neřešil bych nic, and just fucking offed myself. Neříkám, že tam ty myšlenky furt nejsou. Protože i když je to fajn představa, dát něco do pořádku, pořád je tam takový to "Jakej to má doprdele smysl, když jsem fucked up".

Normálně jsem viděl jen ten chaos, a nevěděl jak s tím naložit. Měl jsem z toho záchvaty hysterie. Teď už na to tolik nemyslím, a prostě jedu podle bodů, co jsem si sepsal. V nic moc nedoufám. Snažím se nemít zkreslený představy o tom, jak to bude dál. Snažím se celkově nemyslet na to CO bude dál.

Vidím ty změny v článcích na tomhle patetickým blogu, a vžívám se do svýho starýho já, co ty články bylo schopný napsat. Sere mě to, že se do toho nejsem schopnej vžít úplně. Neptám se proč, protože to by znamenalo se zas hrabat v tom bordelu co mám v hlavě, a to nikdy nedopadlo úplně dobře.

Zkrátka můj život je Fifty Shades of Fucked Up - milion různých situací, milion různých personalities, milion různých důvodů, proč něco kurva nejde. Milion výmluv, který dávaj smysl mně, ale ostatní to - of course - vidí jinak.

Nebaví mě nic. Nebaví mě sem ani psát, a vlastně nevidím důvod proč bych to měl dělat - ale přesto se sem jednou za čas zase loggnu a vybliju nějakou totální sračku, aby mi tenhle směšnej deníček nezrušili - i když vlastně nevím, proč se toho tak držím, když jsem všechno tak kurevsky pointless.

Prakticky se držím v bdělém sociálním kómatu, a doufám, že mi to brzo do bejváku napálí meteorit, abych se nemusel srát s podřezáváním žil.

Posledních pár měsíců je like:
  • "Bych se na to mohl vysrat."
  • "Chuj s tym."
  • "Seru na to."
  • "Proč vole dejchám."
  • "Pls, zastřel mě."
  • "Kéžby ten vlak vykolejil."
  • "Jakej to má vůbec smysl."
  • "Proč se vole, ty kreténe vylízanej, vůbec obtěžuješ s nadějema, když moc dobře víš, že dalších dvacet let tvýho života budou stát úplně stejně za píču, jako těch dosavadních dvacet let."
  • "Hahahah, kéžbych mohl skočit do černý díry a zmizet z existence."
  • "Jak mám vysvětlit lidem, že jsem neschopnej tak, aby to kurva pochopili."
To je pro dnešek asi tak všechno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | 24. prosince 2017 v 13:23 | Reagovat

Vis co. Ja jsem treba rada ze sem obcas neco vyblijes. Mam z toho aspon pocit ze nejsem jedina kdo je na tom takhle. Chapes. To je fuk. Myslela jsem si ze se ti vede dobre kdyz tu tak dlouho nic nebylo. Skoda. Vazne si cim dal tim vic zacinam myslet ze recovery neni real. Nebo ne pro vsechny...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama